Dnešní doba přeje vysokým školám. Dříve byla vysoká škola místo, kde se scházela inteligence národa. Jistě to nebylo místo, kam se dostal každý. Jenže již tehdy bylo jasné, že Vaše dítě nebude muset trávit život fyzickou prací, pokud se na takovou školu dostane a pokud úspěšně získá titul. Z učňovských pracovišť se tak stalo podřadné místo, které navštěvují pouze ti, kteří „potřebují něčím být“, ale učit se nechtějí. Vznikl z toho začarovaný kruh, který se neustále prohlubuje. Pomalu ale zjišťujeme, že toto není dlouhodobě udržitelná stav. Ať chceme nebo ne, není to příjemná pravda, musíme uznat, že vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří nepracují rukama mnohdy tu opravdovou hodnotu nevytváří.

Právě lidé, jako jsou různí řemeslnicí a dělníci jsou ti, kteří provádí tu pravou práci. Vytváří výrobky, bez kterých bychom se v běžném praktickém životě neobešli. Až teď zjišťujeme, jak je složité najít kvalitního a zodpovědného řemeslníka během rekonstrukce či stavby domu. Přitom mnoho oborů, které se na vysokých školách studují jsou jen nadstavbové a jistě bychom se jako společnost bez nich obešli. Jsou pro lidi, kteří vychodí gymnázium, ale již teď tuší, že dále studovat nechtějí.

Těmito obory si prodlužují mládí, během kterého jsou schopni si splnit školné povinnosti za minimum času a v tom zbytku na sebe vydělávají se studentskými slevami nebi si jen tak užívají studentského života. A přitom práce má přitom i jistý psychický dopad na člověka. Ať už se jedná o kohokoliv, švadlenu, řezbáře nebo jinou profesi, jsou v tomto ve výhodě. Je totiž dokázáno, že v těchto oborech dochází mnohem méně k syndromu vyhoření. Proto také lidé, kteří rukama nepracují si nachází tento styl koníčků. Objednají si vlnu, látky na patchwork a svůj volný čas tráví tím, co je pro jiného práce a styl obživy.